Jana
Toto je životní příběh mé partnerky:
Můj příběh není ani stěžováním si na život, ani obžalobou. Jde o prostá fakta a také o mé vzpomínky které sahají až tam, kam mě paměť pustila. Vztahují se především k mé nemoci. K bipolární afektivní poruše. Každý z nás si v životě prožil nějaká svá trápení i hezké chvilky. Povím Vám o těch svých.
Narodila jsem se na malém městě, kde jsem prožila celé dětství. Nebylo nijak idylické. První známky nemoci se u mě začaly objevovat asi okolo šestnáctého roku života. Myslím, že tehdy nemoc spustil stres spojený s přechodem na střední školu, a především s absolvováním povinné praxe v nemocnici. Studovala jsem totiž zdravotnickou školu. Nebyla jsem tehdy ve svých letech připravena dívat se na utrpení a bolest. Začalo to hlubokým depresivním propadem. Obdobím, které je plné smutku, beznaděje, slz a úzkosti. Čas jako by se zpomalil. Ačkoli máte okolo sebe lidi, jste v tom hlubokém utrpení úplně sami a řešení pro vás jednoduše neexistuje. Jedinou úlevu mi poskytovaly myšlenky na smrt. Na sebevraždu. Pak se začala celkem zběsile střídat období přehnané až nepřirozené radosti a deprese. Každá „radost“ byla vždy po zásluze potrestána „smutkem“. Maminku ty zvláštní výkyvy začaly děsit, a tak jsme šly k dětské lékařce. Ta se v mých stížnostech nemohla zorientovat, tak mi předepsala Oxazepam a doporučila mi, ať jdu sekat dříví, když budu pociťovat nějakou nervozitu či úzkosti. Z lékařů mám od dětství posvátnou hrůzu, a tak bylo celou zimu čím topit. Což byl jediný přínos onoho způsobu léčby. Při dalším velkém propadu jsem kontaktovala psychologa. Jenže než jsem se k němu dostala, nálada byla opět víc než dobrá a já jsem mu celá vysmátá referovala, jak je mi zle a pak že mi už vlastně nic není a když je tak učený, ať si na to přijde sám. Závěr byl takový: Chce se ulít ze školy. Další větší potíže se dostavily po smrti mé maminky. Studovala jsem už vysokou školu. Místo abych plakala, propukla mánie. Alkohol, nezodpovědné chování, nekonečné pařby, noční telefonáty, zběsilý vztek a další. Život byl jeden velký mejdan. Přerušila jsem školu, sbalila batůžek, oblékla tepláčky a že jedu do Indie. To mi naštěstí nevyšlo. Ale zato se dostavila deprese. Přišla jsem o práci, kterou jsem si ještě stihla najít, nemohla jsem už vycházet z domu a ve finále už bylo nad mé síly vstávat z postele. V tom nejhorším byl každý větší pohyb nemyslitelný. Na tuto fázi úplného ochromení mám spíš útržkovité vzpomínky. Ležím v posteli nemůžu vstát a v rukách svírám knihu, kterou mám ráda. Číst samozřejmě nemohu. Pak bloumání po bytě, ohromné úzkosti. Celé to trvalo asi půl roku, s nejrůznějšími výkyvy. Nebyla jsem ani schopná zajít si na úřad a tatínkovi jsem platila nájem z dědictví po mamince. Ve finále mi moc pomohl kamarád. Když tento stav začal odeznívat, bral mě svým autem na výlety a motivoval mě k lehkému cvičení. Velmi mi pomohla pravidelnost v mém denním režimu. Nakonec jsem se vrátila do školy a zdárně ji dostudovala. Po pár letech následovaly další epizody a další komplikace v práci a ve vztahu. V té nejhorší fázi nemoci jsem nebyla schopna vyhledat pomoc odborníka. Někdy jsem si zapisovala, jak se cítím, co se mi honí hlavou. Když se stav zlepšil, tyto zápisky jsem vždy roztrhala a zahodila. Text mě děsil. Ty stavy byly pro mě v období remise nepochopitelné. Díky tělesným obtížím, které jsou spojené s depresí mě lékaři různých odborností vyšetřili-obrazně řečeno-od hlavy po paty a zpět. Jediným nálezem byla vysoká hladina kortizolu. Když mě má zaměstnavatelka poslala k psychiatrovi, skončilo to opět nevalně. Díky depresi jsem zhubla asi o deset kilo, paní doktorka velmi rychle vyšvihla diagnózu mentální anorexie. Pohrozila mi léčebnou a neváhala dodat, že jsou tam mříže. Seděla jsem u ní v ordinaci jak hromádka neštěstí, pláč nešel zastavit a k nějakému vzdoru jsem se nezmohla. Dostala mě na úplné dno. Vždyť kdo jiný by měl pomoci. Ještě vše vyslepičila mé zaměstnavatelce a kolegové mě měli hlídat, jestli po jídle nechodím zvracet. To mi později prozradila má kolegyně. Do práce už jsem po nějaké době opět nechodila a spánek byl dlouhodobě vzácným jevem. Vzpomínám si, jak doma ležím na podlaze, nemohu vstát a nevím, jestli ještě žiju, nebo jsem mrtvá. Přála jsem si, aby ta druhá varianta byla pravdou. Tehdy přišla má přítelkyně a konstatovala, že vypadám jak mrtvola a jen mě překročila. Nebyla mi dobrou oporou. Ale přiznávám, že pod tlakem mých nálad nebývám moc příjemná a jako partnerka prostě nefunguji v žádném směru. Tyto nálady se různě střídaly. Po mé mánii jsme se rozešly. Nová přítelkyně mě nakonec dotáhla k psychiatrovi, kam jsem po svých zkušenostech dlouho odmítala jít. Narazila jsem tentokrát na výbornou paní doktorku. Ona je profík s velkým P. Ušila mi léčbu na míru, což je fakt umění. Někdy musí medikaci měnit a dál společně hledáme. Léky mě úplně nezbavily mé nemoci. Ale projevy už nejsou tak bouřlivé, a hlavně se opravdu o hodně zkrátily ataky. S minulostí se to nedá srovnat, i když ve stavu deprese mám vždy pocit, že už se do mě nevejde ani kapka bolesti. Své nynější přítelkyni a její intuici vděčím za život. Moc nescházelo. Od smrti mě dělily minuty.
Tolik ve stručnosti můj příběh. Je v něm hodně bolesti, ale také naděje. Věřím, že vše má v životě svůj smysl. Jak se zpívá v jedné písni od Nezmarů…….“Ty mraky nad hlavou plují jen na chvíli a co tě nezabilo, možná Tě posílí.“ Když člověk prochází depresí, nevěříte v pozitiva. Ale když to zvládnete, Váš svět se opět vyjasní.
Děkuji za přečtení,
Jana
---------------------------------
Chtěla bych k tomu něco ještě dodat. Myslím si, že pro pacienta s BAP jsou v životě dvě hrozně důležité věci. První je dobré zázemí v rodině, protože kdo jiný by měl pacientovi pomoc, než lidé, kteří by ho měli perfektně znát. A druhá je dobrý psychiatr. Když lékař nefunguje, pacient v něj nebude mít důvěru a nebude se chtít ani on sám léčit. Pokud nejste s lékařem spokojeni, běžte pryč. Tohle jsem partnerce pořád opakovala, když odmítala jít k lékaři. Nikde není psáno, že u toho jednoho lékaře musíte zůstat. V žádném případě nemusíte. Pokud nevyhovuje, jděte pryč a hledejte dál. Vím, že najít dobrého lékaře, který ještě bude přijímat nové pacienty, může být náročné. Ale za Váš život to přece stojí!!!
G.